„Jako slunce s větrem taky,
já roztrhnu své černé mraky,
už se za nic neschovám,
jen bídu si tím přivolám.
Černé mraky se rozestoupí,
když chrabrý princ do řeky vstoupí.
Nebojí se, že utone,
až velký vítr nastane,
Tvé jemné vlasy rozfouká,
nežene tě do kouta.
První paprsek světla už se k řece sklání,
převádím tě ku druhému břehu,
tam najdeš v sobě teplo i něhu,
tam slunce zastíněné celé není,
otevři své srdce, a všechno se změní.
Tak co, jdeš do toho se mnou,?
Já budu svítit taky,
už nebudou mi stínit moje mraky.
Neboj se, nejsi na to sám,
copak květ by vykvetl i z ničeho?
V klidu se nadechni,
a s chutí do toho.“