Byl jsem ještě kluk, celkem klidný, tichý až nevýrazný, když táta začal mlátit mámu. Nerozuměl jsem tomu ani trochu, proč se to tak děje. Proč jsem se narodil, do takové rodiny, tomu taky ne. Až nedávno, co jsem uchopil svůj život do svých rukou, poznal jsem důležité životní souvislosti, které teprve vnesly světlo do mého života. Prožil jsem si svoji cestu hledáním a pochopil, že ti, co nám nejvíce „ubližují“, mohou zároveň být naši největší učitelé.

Všichni to tak máme, procházíme různými traumaty a ty nám buď oči a srdce otevírají, a nebo prodlužují utrpení, protože ještě nepřišel správný čas našeho vnitřní rozhodnutí, že takto dál už žít nechceme. A ten, kdo v současném životě prožíval lásky plné dětství, jistě má nějaká traumata skrytá z minulých životů. 

Tak je to o mě, mohu zůstat a s nataženou dlaní a škemrat o trochu více lásky, a nebo mohu jít a začít budovat své sebevědomí zpět.

Nejde o to, se litovat a podvědomě žádat vyjádření lítosti od druhých, jak my se máme nejhůř, aby nás politovali a cože je to za zkažený život, vyrůstat v nefunkční rodině. A čím větší sebelítost, tím více hledáme řešení mimo sebe. Naše okolí může pomoci, nejste na to sami, to vždycky, ale ta skrytá vnitřní práce na sobě, ta nás čeká všechny, bez ní se život v radosti neobejde.  

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem. Už se stalo. Narodil jsem se, jak jsem se narodil. Jediné, co dává jakkoliv těžké životní situaci smysl, je začít se ptát proč to tak je. A aktivně hledat odpovědi a způsoby, jak se postavit vlastnímu strachu tváři v tvář a definitivně svou situaci změnit. 

Nečekejte, že někdo třetí za Vás může vaše bolesti, trápení a nemoci vyřešit. Ony ty palčivé situace ukazují směr, kde začít hledat pomoc. Ukazují, na co je dobré se zaměřit. Jak se zlidověle říká, každý je tak trochu svého štěstí strůjce sám.

Bylo to celkem dlouho, než jsem se prokousal svými životními výzvami, nic nebylo dopředu rozhodnuto. Ano, narodíme se každý s nějakým životním úkolem a pokud to budu počítat od začátku, trvalo mi celých 49 let, než jsem jej poznal. Za tu dobu každý projdeme několika životními fázemi poznávání sama sebe i okolního světa, kde žijeme. Dospíváme, nezávisle na věku, ale spíše na prožitých zkušeností.

Mám rád dobrodružství a má cesta za láskou a poznáním, je velmi dobrodružná. Studoval jsem mimo domov, a to mě pomohlo získat si jistý odstup. Nebýt přímou součástí rodinného dramatu. Hledal jsem porozumění, a říkal jsem si, jestli existuje peklo na zemi, tak musí existovat i protipól. Pěknou řádku let jsem „mylně“ hledal uvnitř římsko-katolické církve a zkoušel jít cestou jak vyznávala náboženská teorie i současná praxe: „Bože, prosím tě dej, ať…“. Tohoto poznání si cením nad všechno zlato tohoto světa. Protože mi ukázalo, že jsem hledal na špatném místě. Upínal jsem se k vnější spiritualitě. Vnější spiritualita je cestou, kde očekáváte lásku a spásu venku. Očekával jsem i já, že Bůh mi ji dá, když jej budu pěkně prosit.

S tímto uvědoměním, to pár let šlo a já měl svoje nastavení a říkal jsem si jak báječně to funguje. Jenže moje problémy se neřešily ba naopak, zhoršovaly se. Přišla ke mě jedna z civilizačně nevyléčitelných nemocí. Nedokázal jsem tenkrát ještě toto rozlišit. Zní to tvrdě, ale dnes si to vysvětluji tak, že jsem šel dlouho po cestě, která k radosti a mému zdraví nevedla. A tak mě karmičtí průvodci (onen osud) musel ještě více přitlačit, abych přestal kohokoliv obviňovat za moji situaci a teď ještě navíc mám k řešení nepříjemnou nemoc.

Tak moc jsem měl ego silné a všechno jsem věděl, až mi to zavíralo srdeční čakru a tím jsem byl oslaben. Má duše dobře věděla, že tak se to nedělá, ale komu není pomoci, ten si musí pomoci sám.

Dnes už vím, že karma je mocným nástrojem lásky, jak změnit i ty nejneponaučitelnější jedince, a že ať udělám jakýkoliv krok od jejího řešení, život (karmická rada) se postará a situace se ještě pro mě zhorší, abych ji řešil. Vím, lehce se to říká, ale nikdy se sami nevzdávejte naděje na změnu. Když jsem to takto udělal, když jsem se jen litoval, bylo to ještě horší a řešení v nedohlednu.

Sebepoznávání, je důležitou sebereflexí v životě každého z nás. Naše ego a jeho tvorbu si začínáme uvědomovat už jako děti, a jen na nás tedy záleží jaký tvar, či charakter mu postupně vtiskneme. Důležité je učit se rozlišovat, co je dáno rodinou tradicí výchovy, jako vzorec ke změně. My jako děti máme úžasnou kopírovací schopnost a to nasát do sebe vše, co vidíme, cítíme a hlavně vnímáme od chování rodičů, babiček, nebo i u lidí, kde jsme svěřeni do výchovy, tedy i v mateřské školce, a ve škole a stejně tak v církvi, nebo jinak řízeně organizované struktuře. To vše nás ovlivňuje a nastavuje v současném životě.

Jak dospíváme, můžeme si uvědomovat, s čím bytostně souhlasíme, to si ponecháme, a co bychom raději neměli, to můžeme změnit, uzdravit. Myslím si, že děti svých rodičů, jsou vrozeně nastaveny, aby právě takto fungovali. Jsou v mnoha ohledech uvědomělejší než rodiče. Například, když malý chlapec vnímá nějakou křivdu v rodině, dost často volí v dospělosti odchod ze své rodiny, pokud nevyhraje komfort „mama-hotelu“,  což není dobré pro dospívajícího chlapce, ani pro jeho maminku. Odchod volí ten, kdo se nebojí mít a prosadit si svůj názor a to je dobré nejen pro to, aby se stal samostatným mužem, ale i proto, aby získal odstup a jiný nadhled, který potom může využít, při řešení karmy rodové linie své rodiny.

Začal jsem novou životní etapu, kde sebevědomí není náboženstvím pošlapáváno, a po čase jsem zjistil, že to je ona, moje správná cesta, že jsem ji konečně našel. Je to ta úzká cesta, o které se v bibli hovoří. Tou širokou jdou davy. Biblicky řečeno, volím si cestu úzkou, a po té jdu. Tato cesta je cestou novou, neznámou, i dobrodružnou. Chci zjistit, kam mě vede. Neznal jsem cíl, ale přesto jsem vykročil. A i sebemenší pokrok, znamenal, že pak přišla nabídka se posunout, v něčem dalším a jen na nás je, zda tuto nabídku přijmeme do našeho života a ona se nám stane realitou. A tak krok za krokem, skládám své uvědomění, jako životní puzzle, a každé dokončené uvědomění, zároveň otevírá další možnosti osobního rozvoje.

V kostele se mluví o duši, ale nikdo nás neučí jak ji používat. Mluví se tam i o Bohu, jako o nejvyšší boží lásce, ale nikdo nás neučí jak se s láskou spojit, nebo jak ji pozvat, aby byla součástí našich životů.

Nikdo nás neučí o inkarnaci duše a o tom, že člověk má více těl, než jen tělo fyzické. Natož, aby nám tam na požádání diagnostikovali a léčili naše energetická centra – čakry. To by byla paráda, kdyby to nedémonizovali, ale vyučovali.

Poznávání člověka souvisí s fyzikou a vědou samotnou. Máte-li poznání neúplné vědy, o které si myslíte, že úplná je, nacházíte se stejně jako já v zajetí nevědomého a velmi omezeného matrixu. Takto ořezané vnímání reality, pěti smysly je velmi limitující a až nic neříkající o tom, co se nachází za touto hranicí vnímání. Je to jako odvrácená strana „měsíce“, kterou nám nikdo dobrovolně neukazuje. Proč? Taková věda je bohužel jako náboženství také zpolitizována, také manipulovatelně přizpůsobena materiální rétorice konzumu. Ale co je to člověku tak skrývané, cenné i vzácné tak, že se mocnosti a elity tohoto světa bojí, abychom v sobě neobjevili?

Oni vědí, že objevíte-li v sobě tuto skrytou sílu božského obrazu, a stanete se vědomími spolu-tvůrci, už Vám neprodají odpuštění, už Vás nebudou moci ovládat a manipulovat falešným spasením. A to bych si přál, aby tomu porozuměl každý, naše vnímání životní reality je omezováno a ovládáno. Nejsme tak svobodnými tvory, jak bychom být mohli.

Člověk žije svůj život odpojeně od zdroje a nebo žije v iluzi spojení s Bohem přes náboženství, církev, organizaci, sektu nebo kult. Toto zprostředkované spojení s externím Bohem, skrze kněze a podobně je iluzorní teologií, spiritualitou, a ta iluze už nestačí, protože Země je plna uvědomění a spolu s vědomými lidmi se transformuje do přicházející 5D reality vnímání.

Osobně jsem prožil a poznal, jaké to je být uvnitř omezovaného vnímání v církvi a tak mohu potvrdit, že mně to nestačí, a že to nefunguje. Externí bůh si na Boha jen hraje a neustále nás kontrolou mysli ovládá, zastrašuje a energeticky vysává pro svou egoistickou potřebu. Je samozvaný více v roli nezpochybnitelné autority (třeba Vatikánu), na místo role láskyplného průvodce, učitele nebo pomocníka.

Spiritualita byla člověku vtisknuta jako jeho vrozenou součástí dávno před tím, než kdy vůbec jakákoliv organizovaná skupina náboženství vymyslela.

Nemůžeme upřít žádné náboženské organizaci to, co především dělají pro všechny a sice, dosvědčují, že nás něco přesahuje, že nejsme jen tělo, které chodí jako mrtvé neoduševnělé do práce a z práce, na pivo, nebo do cukrárny a druhý den stejně tak a to je všechno. Vydělat trochu peněz, najíst se, mít děti, snažit se přežít a pak už jen důstojně umřít.  

Opak je pravdou, život je daleko bohatší něž tohle, ale jen pokud jej přijímáme a chceme se rozvíjet. 

Vězte, že nejste tělo, vy máte tělo.

Každá vědomá cesta, začíná z části nevědomou. Každý se narodíme s jiným počátečním uvědoměním a z toho vychází naše nevědomí, které se životním poznáváním probouzí do vědomí. Každé poznané nevědomí se stává vědomím. Naše vědomí roste ruku v ruce s naší životní zkušeností.

Vědomá cesta člověka, nastává uvnitř a ne venku na povrchu. Pokud jsme obrazem Božím a to my jsme, tak si nutně neseme jemný otisk makrokosmu v naší vnitřní struktuře mikrokosmu. Tím, že naše tělo oblečeme podle módních stylů se náš mikrokosmos nezmění, protože jsme změnili pouze svůj vnější obraz. 

Začněme budovat své sebevědomí uvnitř nás, a odměnou nám bude, že budeme více rozumět sami sobě. Budeme-li si více rozumět, budeme o kousek šťastnější a svobodnější. Radost z nového svetru je krátkodobá, i když nám může dlouhodobě dobře sloužit teplem, jakmile si na teplo zvykneme, radost už tak neprožíváme.

Je-li Bůh zdroj energie, je nutně zařízeno, že si každá duše nese svůj individuální energetický otisk i otisk  fragmentovaného zdroje jednotného vědomí. Duše se inkarnuje do těla, na určitou dobu. Máme-li lidské tělo, jsme humanoidní rasou a prožíváme si své lidství a po smrti těla se naše vnímání opět rozšíří a naše duchovní cesta pokračuje až do našeho ztělesnění, do těla dalšího. Existují různé formy tvarů a těl, a každé tělo umožňuje určitý rozsah vnímání. Myslím, že vše je řízeno frekvencí. Tělo psa má jinou frekvenci než tělo kočky a tak humanoidnímu tělu člověka odpovídá také jiná frekvence bytí.

Každá společnost se přeuspořádává podle svého vnímání, a tak na našem vnímání hodnot opravdu záleží. K zamyšlení: „Svůj život žijete jen jednou“. Porovnejme s větou: „Svůj život žijeme, jako by byl jen jeden.“

Myslím, že nevědomá od vědomé cesty se liší informacemi, které máme. Pro naši individuální vědomou cestu si však z informačního balíčku vybíráme tu či onu energii, se kterou jsme v souladu. 

Dalším ukazatelem je míra naší svobody k možnému a nemožnému. Dost často se ve své tvořivé aktivitě řídíme tradičními principy fyziky, která až do teď málo připouštěla existenci energie a vědomí. Vzniká jaká si meta-fyzika, která uvažuje o kvantovém stavu, jiné časové linii, paralelním vesmíru a podobně. V tomto obohaceném pohledu na životní realitu je význam našeho vědomí již nesporným, neboť vědomí samo vytváří ono vnímání možného a tak záleží jenom na nás, kam až jsme ochotní toto vnímání rozvíjet.

Každá myšlenka je tvořivou energií, a je tedy dobré se našim myšlenkám více věnovat stejně tak rozvoji našeho vědomí. Stejně jako může být myšlenka tvořivá, může být i destrukční. Žijeme to, v co věříme, aniž bychom si to přímo uvědomovali.

Když slyším věty, to není možné, … se uzdravit z nevyléčitelné nemoci, dávám si pozor, aby mě tyto myšlenky neničily. Rozvinuté vědomí není omezené fyzickým či biologickým materiálem nebo tělem. Nenechte se limitovat a napasovat do souhlasného stanoviska organizované skupiny lidí, pokud Vám osobně nepřináší prospěch a rozvoj vědomí, včetně uzdravení fyzického těla.