Může být hodně zataženo, temno až téměř k beznaději, ale když si uvědomíme, že jsme také světlo, které prostupuje všemi traumaty, musíme černé chmury protrhnout jako slunce s větrem mraky a začít svítit na cestu sobě i ostatním. Nevzdávej se svého pocitu, intuice je to, co přichází jako první, na chvilku ji vnímáme jako myšlenku, pocit, nebo správnou odpověď pro následující životní krok a pak ji naše ego, které se změny bojí, zavrhne. Tvoření ze srdce není už jen o logice.
Když srdce a mysl propojí se,
tvá duše zapojí se,
a tvé rány zahojí,
srdce, co se nebojí.
Posílám ti kytičku,
a s ní krátkou básničku,
vyrostla v poušti ve skále,
i já měl v žití,
tolikrát na mále.
Nenech se ovládat svým egem – je to dobrý sluha, ale zlý pán. Dej raději šanci své intuici. Pokud to uděláš, posílí tě to a najdeš světlou, konstruktivní cestu.
Nikdy nad sebou nelámej hůl, na změnu není nikdy pozdě.
Vždy totiž existuje i jiné než destruktivní řešení.
Uvědomění
„Nejsme jenom tělo
a nejsme jenom duše.
zní to možná trochu suše,
ale je to tak,
není dobré čekat na zázrak.
Raději se zvedni a konej sám,
než by jsi se svalil a žádal,
„Bůh“ žehnej nám.“ Therse
Život není o trpělivém snášení osudu bez cíle, ale o vědomém budování radosti života.
Svítit taky
„Jako slunce s větrem taky,
já roztrhnu své černé mraky,
už se za nic neschovám,
jen bídu si tím přivolám.
Černé mraky se rozestoupí,
když chrabrý princ do řeky vstoupí.
Nebojí se, že utone,
až velký vítr nastane,
Tvé jemné vlasy rozfouká,
nežene tě do kouta.
První paprsek světla už se k řece sklání,
převádím tě ku druhému břehu,
tam najdeš v sobě teplo i něhu,
tam slunce zastíněné celé není,
otevři své srdce, a všechno se změní.
ak co, jdeš do toho se mnou?
Já budu svítit taky,
už nebudou mi stínit moje mraky.
Neboj se, nejsi na to sám,
copak květ by vykvetl i z ničeho?
V klidu se nadechni,
a s chutí do toho.“
Therse