Nevědomý člověk je člověk bez informací. Žít bez informací v konečném důsledku znamená žít život někoho jiného. Nejdříve posloucháme maminku s tatínkem, což do určitého věku musíme všichni. Následuje paní učitelka ve školce a ve škole. A pak, když už jsme společností znamenitě vyškoleni a profesně se zařadíme, dostaneme velkého šéfa, kterého také posloucháme, ale zároveň doufáme, že naše osobní podněty budou v jeho rozhodnutích uváženy.
V člověku je vrozená touha po seberealizaci. Jakmile seberealizace nenastává, nastupuje nespokojenost a frustrace. Někdy můžeme pociťovat i bezmoc, a to zejména když jsme v roli oběti. Je normální, že se naše představy o naplněnosti života nesetkávají s představami druhých. V těchto situacích je důležité, jak se zachováme sami k sobě. Zda zůstaneme ve strachu, ve vlastní mentalitě oběti, anebo si dokážeme stanovit hranici, za kterou nepůjdeme, a z práce – stejně jako ze vztahu –, která nám nepřináší prospěch, odejdeme. Dříve mě jednoduše nenapadlo, že každá bída a nuznost může mít svou hranici, a tou je můj osobní hard stop.
Už v momentě, kdy si tuto vnitřní hranici sami v sobě nastavíme, dochází ke změně naší situace. Sice jsme ještě jako oběť vláčeni, zneužíváni a otročíme utiskovateli, ale zároveň v sobě víme, že to není správně a že to není k životu. To je prvním krokem ke změně. Naše vnitřní uvědomění si sebe sama v dané situaci je prvním krokem ke změně.
Nyní je třeba změnu nastartovat a také uskutečnit. Nečekejme, že ji někdo udělá za nás. Naše ego se však ve své komfortní zóně každé změně brání. Nastupuje vlna strachu, pochybností a různých otázek spojených s potenciálním neúspěchem.
Přátelé, copak vám není špatně? Copak to může být ještě horší, než je to dnes?
Věřte mi, může. Jenom na vás záleží, co si do života volíte. Pokud jste opravdu úplně bezradní, můžete zkusit výběr ze dvou možností. Více možností svému egu nedovolte.
Řekněte mu: „Můžeš si vybrat: utrpení, anebo radost.“ Co si vyberete?